Propast

Probudil se celý vyděšený do dalšího prázdného rána. Pod dekou bylo trochu zima. Vždyť měla díry a tam u starých baráků fouká hodně. To ví každý. Byl nešťastný, trpěl. Byl opuštěn svou nadějí, svou láskou, svou holkou, smyslem svého života. Toužil znovu po jejím doteku, po její hladké kůži, rtech, po gramu lidské lásky, ale zbytečně. Zbyly jen vzpomínky. Málokdy jí říkal jménem. Obyčejně v její blízkosti mlčel a poslouchal tlukot jejího srdce. Opustila, jedno blbé slovo. Chtěl to všechno skončit. Skákal do zdí domů a s tváří zkrvavenou zas na druhou stranu. Pak začal znovu utíkat. Běžel tam, kde si myslel, že ho myšlenky nenajdou. Jako zvěř štvaná psy a lovci. Neměl být ukřižován jako kdysi Ježíš, měl se plácat životem, zklamáním, čekáním na smrt až do konce. Teď, když ho opustila, se už nechtěl vrhat do těch dávno prohraných bitev o dívčí srdce. Doma už ho to taky štvalo. Tak, když ho nechala, odešel. Nechal tam své sny, ideály, příbuzné, naději. Sbalil si věci a vypadnul. Pustil stokrát přehrátou kazetu a začal plout ulicemi. Šel, co nejdál od lidí. Večer si našel místo tam u starých baráků, které zná každý. V těch místech se sdružovali lidi jako byl on. Mladí, smutní, opuštění životem. Včera tu byl ještě jeden kluk. Spal u té pokreslené zdi. Tam prý leží jen budoucí sebevrazi. David to věděl. Už měl taky párkrát chuť si tam lehnout.

Svýma rozespalýma očima mžoural na svět. Vstal. Deka mu pomalu spadla z ramen. Tvář si umyl v kaluži vedle něj. Pak naházel věci do báglu a pokračoval v cestě. Slunce házelo do očí divné stíny. V obchodech prodávali prošlé zboží a levný úsměv, pár tupých žiletek a lásku na pět minut. David hledal místo, kam by se schoval. Ale bylo to všude. Ten divný chtíč. Chtíč lásky, vše mu ji připomínalo. Nechal to tedy znít v sobě. Jak tak míjel lidské vraky, poznával, že si na to časem zvykne. Jen si nedovedl představit, co ho to bude stát. Nevěděl, že nejhůř budou na něj vzpomínky doléhat, když bude usínat. Pln sladkého nevědomí šel naproti pustým prériím velkoměsta.

Než se setmělo byl už pěkně daleko. Baterky ve walkmanu začaly pomalu docházet. A on si při stále zpomalující se melodii vzpomněl na svého přítele Filipa. Na jeho fialový pohřeb, po tom, co se tehdy zabil. Nikdo nevěděl proč to udělal, jen slzy na tvářích pozůstalých začínaly něco tušit. Ani David nepronikl do tajemství jeho smrti a snad to bylo i dobře, protože Filipa by mu to stejně nevrátilo. Už to budou dva roky. Občas donese kytky na hrob. Odnáší si odtud za nehty jenom závan smrti. Zahnal rychle tyto vzpomínky zpátky, aby vypluly až bude správný čas. Lampy na ulicích svítily, stejně osamocené jako on. Svět se zdál krásný jenom, když bylo pro co žít. Někdy jo. Milenci kolem se dotýkali. Bahnité přístavy lásky. Rád poslouchal, co si mezi sebou šeptali. Snad trochu záviděl. Nevěděl v co má ještě věřit. Vše, co na světě je, má svou chybu, svou propast, přes kterou se nelze dostat. Jen těžko najít to, co by bylo mělo takovou hodnotu jakou člověk potřebuje. Láska? Přátelé? Církev? Všichni denně nastavují lidem nohu, aby potom mohli dokázat, jak jsou skvělí. Třeba to jednou někdo objeví. Dnes ještě ne. Nezbývá než se spolehnout na člověka. Sice to je neustálý kolotoč zklamání, chyb a lží, ale také, pokud lidí chtějí, lásky, pomoci a toho, co každý potřebujeme víc než cokoliv jiného - přátelství. Kdyby to Filip tehdy věděl!

Takhle nejde žít. Minulou noc se potuloval po městě, chvilkami usínal na lavičce nebo na nádraží. Bylo nevyhnutelné se buď vrátit nebo najít někde místo, kde by mohl, aspoň na chvíli, uložit svého člověka. Přemýšlel kam. Ale nemohl najednou najít nikoho, kdo by mu mohl pomoct. Lidi se na něj dívali s opovržením. Co to je za pobudu? Bylo to tím, jak se oblékal a nebo to snad bylo kvůli meteorologické předpovědi na víkend, která nebyla příznivá. Co může člověk čekat od svých vlastních stínů?

Nesnažil se potkat někoho ze svých známých. A pokud to bylo nevyhnutelně nutné, navazoval jen lehkou standardní konverzaci, obvyklý rituál.

- tak co? jak se Ti to zdá? ale fakt po pravdě, hezky to zkritizuj. -

Řekl jsem a rychle jsem si usrknul z dvojky vína. Bylo mi divně. Kolikrát už jsem čekal na to, jak moje výplody někdo ohodnotí. A vím, že je to pitomé čekat od přítele, aby Ti řekl něco, co by bylo typu ”Hele je to divné, tady tomu chybí to a to.”.

- no, je to dobré, má to zajímavou myšlenku. povedlo se Ti to. -

- jo? díky. -

Tak zase stejný úspěch. Kdyby se mě aspoň někdo zeptal: ”Co teď chceš s Davidem dělat? Vždyť je na ulici bez peněz, bez nějakého zázemí.”. Nevím, co bych odpověděl. Poslední dobou mi už ani nejde psát. Pokud něco píšu na papír, tak to z 50% skončí v koši a pokud to ťukám rovnou do počítače, škoda slov.

- kam se dnes chystáš? -

Jako bychom už neuměli spolu normálně mluvit. Kde jsou ty večery, kdy jsme bez zábran zkoušeli nemožné beze slov. Jo, hroutí se mi to. Hrad z písku mi někdo rozdupal. A co, stejně jsem v něm byl sám.

- jsme s klukama domluveni. někam zapadnem, jako vždycky. pojď taky. -

Vím, jak to skončí. Budeme se bavit, kdo toho kolik snese a kde kdo byl minule. Ale je to pořád lepší než zůstat někde zalezený a třídit si svou minulost o samotě.

- fajn, kde se sejdeme? -

- ”Na rohu” v půl sedmé. -

Aspoň to bude nějaká změna. Už si chvilkama připadám jako koník na pouťovém kolotoči. Sice se místo, kde je postaven stále mění, ale točí se vždy stejně. Dopíjím dvojku. Tramín, ten můžu vždycky. To už o mě ví kdekdo. Honza se postaví a nahazuje na sebe bundu.

- tak o.k., budu tam. musím si ještě něco vyřídit. zatím. -

Pak jde za vrchním zaplatit svoje pití a odchází. Chvilku tam ještě sedím. Přemýšlím. U vedlejšího stolu si sedli noví lidé. Využiju toho, že je jde číšník objednat.

- dvojku bílého. -

Jsem jak šašek, který se z žalu opíjí, ale co s časem? Domů bych to už stejně nestihl tak, abych se vrátil včas na ten sraz. Myslím ještě na to, jak bych měl pokračovat v příběhu. Moc jsem se do toho zamotal. Někdo si myslí, že je to příběh o mně. Možná trochu je, ale jenom z té stránky psychického prožívání. Když na to tak myslím, je mi z toho na nic. Dal jsem se až příliš unést svými náladami, láskami, ... jedním slovem city. Chci se odpoutat od těch citů, z kterých jsem vždycky tak na prášky a žít jak to půjde. To víno je minutu od minuty lepší. Prý nabývá stářím na kvalitě. Což se o mně asi nikdy nebude moct říct. V mém případě to bude spíš na kvantitě. Zestárnout možná zestárnu, ale dospět se mi nikdy nepodaří. Už se vidím, jak v šedesáti chodím s cedulí PUBERTA PRO KAŽDÉHO. Chtěl bych za život udělat nějakou pořádnou věc. Závidím všem, kdo něco dokázali, třeba těm, kdo uměli psát a něco tím řekli. To moje plácání tužky po papíře tak vznešené cíle neplní. Je to spíše hon za něčím, co nikdy nedohoním. Poslední kapky vína. I ono mě opouští. Zaplatím a odejdu taky.

- přijď zas. -

Už mě tu znají. Upravím si kapuci a utíkám ulicemi na smluvené místo. Mám sice ještě spoustu času, ale rád utíkám, když mě něco trápí. Zrakem zjišťuji, jak se na mě lidi dívají. Ty výrazy očí. Je to někdy smutné. Běžím kolem holky a kluka, co se hádají. Vyčítá mu, že ji nemiloval dřív. Pak mladík, co si vychutnává svou cigaretu. Poslední potáhnutí a zašlápnout. Tak, už to má za sebou. Pak ještě holka, co mává na kluka z okna a jeden starý pár, co se drží za ruce. Už tam skoro budu. Stmívá se rychleji. Ulice jsou poloprázdné. Na posledních pár metrů se zastavím a jdu pomalou hlemýždí chůzí. Za deset minut by měli přijít i ostatní. Je to fajn místo. Jedna z těch pohodových hospod s dobrou obsluhou. Někdy tam kluci hrají na kytaru. Jdu a skládám si k sobě pár slov, které nemám komu psát. Pak si sednu na schody a opřu se o zeď. Za chvíli se ke mně blíží známý hlouček. Rozesmátí se navzájem požďuchují. S Honzou se potkali už po cestě. Mluví bůhví o čem. Zastavují se přede mnou. Z hloučku se vykloní Tony.

- na co čekáš, člověče? -

Jednou mu tu otázku omlátím o hlavu. Dělá pořád stejné fóry.

- na Godota, vole! -

Vstávám a jdu s nima dovnitř. Pokynutím ruky zdravíme číšníka za výčepem. Po tom, co si sedneme přijde za námi a donese každému jeho kousek. Prohodíme s ním pár slov a vracíme prázdné půllitry. Ještě pár takových kol a jde se dál. Rozdělení do skupinek. Já a Honza se jdeme projít směrem k parku.

- tak co ta tvoje? -

Co na to říct. Nevím, co teď mezi náma je. Bylo to nejžhavější vzplanutí. Málem by jsme se milovali očima a teď ?!? Je to ve vývoji. Snad.

- v pohodě. -

Ale už si tím slovem nejsem tak jistý. Rychle měním téma. Začínám se bavit o něčem, co by mělo málo společného s láskou. Od parku už jdeme každý sám. Plavu v myšlenkách. Ale nestačí mi to. Potřebuji někoho, kdo by mi uměl naslouchat. S kým bych mohl být a hlavně s kým bych mohl žít. To by neznamenalo jen přežívat. Je to tak těžké, hledat. To by stačilo, už na to nebudu myslet. Honem najít něco, co by mě uklidnilo. Hudba. Mám ji rád. No jo, jenomže, když není komu zpívat a komu hrát, člověka to ani netěší. Začíná pršet. Rád na sebe nechávám padat kapky deště. Připomíná mi to ty chvíle, kdy jsem s Tebou bloumal městem. Drželi jsme se za ruce a kapky po Tvé tváři jemně stékaly. Byla jsi nádherná. Stop. Už dost. Kde jsem to jenom skončil. Aha, hudba. Kdysi jsme měli pár kapel. Bohužel na to nebylo tolik času, prostoru a nástrojů. Taky jsme všichni teprve na něco začínali. V tom to bylo krásné. Uměli jsme se radovat z okamžiku. Zpívat písně o všem, co nás zrovna napadlo. Pak plní inspirace jsme o tom mluvili. Cigaretu v ruce a uvnitř plní nadšení. Chtěl bych znovu tak bláznivě vyvádět. Jít proti všem, kdo nechtěli žít. A budu! Odmykám dveře, jsem doma. Rychle pouštím kazetu a uléhám do postele. Zavřít oči a povolit fantazii uzdu. Tam uvnitř hlavy mohu prožít mnohem víc než ve skutečnosti. Když pak pod polštářem najdu myšlenku, beru papír a píšu. Vím dobře, co z toho vyleze. Další báseň ”pro Tebe”. Pár rýmů, které mi připomínají Tvé oči a Tvůj pohled, co byl jako pohlazení vánkem. Abych nezapomněl, právě přišly zprávy do budoucna - > dočasné bezvětří. Usínám hrozně dlouho. To se mi stává vždy, když mi vejdeš do snů. Noc. Minuty se snoubí s hodinami. Ráno jsem se zase vzbudil. Nečekané.

- ó živote, děkuji Ti za další den, který můžu přežít! -

Ironie osudu. Je stejně průhledný jako já. V poslední chvíli házím sám sobě záchranný kruh. Vedle. Nevadí, už jsem se v tom naučil plavat. Rychle se najíst, umýt, vzít na sebe nějaké věci a spěchat. Za chvíli musím být ve škole. Cestou přeplněné tramvaje, ve kterých nervózně přešlapujeme. Chceme stihnout návrat štěstí z teplých krajin. Hádáme se o to, zda se opravdu vrátí. Ti, kteří v něco věří, se k tomu modlí. Stanice po stanici. Lidé, kteří se hrnou dovnitř. Smích, pláč, šepot, křik. Nedám se. Deru se pryč. Vychutnávám si poslední metry volnosti. Pak nějak přetlouct těch pár hodin. Dnes to trvá obzvlášť dlouho. Ať už se to překulí. Vždycky si jdeme s bandou po škole sednout na takové zalezlé pískoviště. Kolem něj jsou keře, co nás můžou skrýt. Tady kouříme a pijeme a ochutnáváme zakázané ovoce, které roste v nás všech. Koupili jsme nějaký tabák. Taky bych si dal, ale vsadil jsem se, že to vydržím. Proužky dýmu nás objímají a my se bavíme o všem, co nás napadne. Život má zas na chvíli tu zvláštní příchuť. Příjemná změna. Útěk do jiného světa. Využíváme této chvilky odpoutání a rozšiřujeme téma, co to dá. Chodívám sem rád. Jako by jsme byli jedním mozkem, jednou duší, ale co je na tom shodnout se jestli se půjde do té hospody nebo do druhé. Je to fajn parta, člověk aspoň může na chvilku vypnout, jenže pořád utíkat od toho, co ho tíží, nejde. I když to každý určitě někdy potřebuje. Zas to sevření.

- srdce mé, neplač. snad se to změní. snad znovu budeš bít svými síněmi a komorami na poplach. copak mě neslyšíš? setři ty slzy, kapky nadarmo protečené krve. a nehněvej se na mě, že se musíš trápit. -

Snažím se utěšovat. Jako by toto už nebylo pro mě. Potřeboval bych něco víc. Necítím se už tak šťastný, nepovažuji za život tento koloběh cigaret a piv.

- má lásko, ty jsi úplně stejná jako oni. chci žít, ale nejde to! konec?! tak proč to dál prodlužovat? chci létat i když nemám křídla, obdivovat okamžiky a milovat, ale s tebou to nejde. stejně už se skoro neznáme, vlastně jsme se neznali nikdy.jen by jsme si ubližovali. -

Po matuře jsme si se všemi řekli sbohem, gympl skončil a já jsem sám. Vlastně ne, jen většina mých přátel prolítla přes síto přátelství kamsi do nenávratna. Mám čas na to, abych přijal sám sebe.

Chci se stát ČLOVĚKEM kvůli sobě samému a kvůli holce, kterou někdy potkám, někde, kde to vůbec nebudu čekat a zůstanu s ní. Ona možná bude chtít se mnou růst v lásce, stejně jako já s ní. Nebudu si ji muset idealizovat, protože ji budu milovat takovou jaká je a taky ona mě bude brát se všemi mými chybami, které mám. Pro ni chci být tím, kdo opravdu jsem. A pak se snad přes moji propast, která mě dělí od lidí a Boha vytvoří most.

THE END